Květen 2014

Anakonda v břiše

23. května 2014 v 8:34
Píšu ze školy v hodině IVT a upřímně doufám, že mi nikdo nekouká přes rameno.
Včera jsem psala o svých mentálních rýmičkách, aniž bych nějak objasnila o co se vůbec jedná. Pochybuju, že tohle někdo čte, ale stejně to vysvětlím podrobněji, třeba až se jednou budu chtít nostalgicky vrátit do svých mladých let a zasmát se svým tehdejším problémům.
Nebudu vás ani sebe obtěžovat lékařskými pojmy a encyklopedickými výžblebty, od toho máme wikipedii. Takže zjednodušeně.
Když máte úzkostnou rýmičku, je to jako by vám někdo obmotal anakondu okolo vnitřností. Chcete se nadechnout, ale ona vás škrtí zevnitř. A nikdy nevíte, kdy zaútočí. Můžete být zrovna v autobuse, ve škole, v práci, v obchodě nebo doma u počítače - ráno, odpolodne, klidně i o půlnoci.
Jsou určité věci, které anakonda nemá ráda - to se liší had od hada. Moje anakonda například nesnáší, když někdo plive jed po ostatních lidech, obzvlášť pokud je zná. Nebo pokud na ní někdo nakládá příliš zodpovědnosti. A taky jí děsí cizí prostředí.
Když se s něčím z toho anakonda setká, škrtí nejsilněji. To pak brečím a lapám po dechu.
Občas se ale stáhne jen tak, bez vnější příčiny, asi aby se ujistila, že o ní pořád vím. A já vím.

Úzkost je anakonda v bříše.

Jsem blíženec

22. května 2014 v 22:36
Vlastně ani nevím, proč se snažím.
Není to poprvé, co začínám s blogem.
Není to poprvé, co začínám s tímto blogem.
Tahle doména je aktivní už pěknou řádku let. To já nejsem aktivní. Vždycky to skončilo po několika článcích - přestalo mě to bavit, nevěděla jsem o čem psát, nebyl čas, a tak dále...
Nemůžu slíbit, že tentokrát to bude jinak. Na to se znám až příliš dobře. Jsem typický blíženec - netrpělivý, nesetrvačný, rychle se začnu nudit a utíkám k další zastávce, kde chvíli postojím, jen abych se brzo opět posunula dál. Jenže tentokrát nespouštím tuhle stránku, abych se na ní vystavovala a vytahovala, děkuju pěkně, nemám zájem. Dělám to z čistě sobeckého zájmu - kvůli sobě a svým pomateným nápadům. Nejspíš se jen potřebuju někde vyžvanit, vylít kyblík citových záležitostí a myšlenek, které mi za tu spoustu let nahromadily v hlavě a spletly se dohromady jak sluchátka v kapse.
Nestěžuju si. Nefňukám. Naopak, jsem na tom lépe, než kdy jindy. Jenže i dobře promazaný kolo občas zaskřípe a já doufám, že veřejný deník mi alespoň trochu uleví od některých problémů.
Nebudu chodit kolem horké kaše. Mám GAD čili generalizovanou úzkostnou poruchu, panickou poruchu, somnifóbii a tak trochu i možná sociofóbii. Už skoro rok navštěvuju psychoterapeuta a psychiatra. A půl roku beru antidepresiva.
Asi teď musím působit jako naprostý cvok, blázen, pomatenec,... Nevím. Necítím se tak.
Nemám chuť se teď rozepisovat, jak jsem k téhle polívce hlavobolů přišla, snad někdy jindy, ale stačí vědět, že už jsem skoro vyléčená. Tedy, vyléčená. Psychické nemoce se vyléčit nedají. Jsou jako zaschlé fleky na koberci, nejdou vyčistit, můžete na ně tak akortá postavit konfereční stolek, aby nebyly vidět. A nebo vyměnit koberec.
Zkrátka se cítím mnohem lépe, připravená postavit se všemu, co mi život hodí pod nohy a nenechat se odradit žádným pádem. A kvůli těm nepatrným škobrtnutím právě teď píšu a pravděpodobně ještě psát budu.
Nechci se představovat. Uvádět jméno, věk, bydliště a bůhví co dál. Až příliš se tady odhaluju - zevnitř - mluvím o intimních věcech a nechci být jak figurína ve výloze, nemusí mě každý znát.

Takže pokud toto opravdu někdo čte: Vítejte na mém blogu plném ALE a MOŽNÁ, který může a nemusí pokračovat a který zaručeně nadzvedne madle každému, kdo nerad poslouchá cizí reptání.

Brzo se zas uvidíme.

Možná.