Červen 2014

Óda na neoholené nohy

1. června 2014 v 22:36
Poslední dobou se čím dál tím víc setkávám s předsudky a stereotypy, hlavně co se krásy týče, v moderním pojetí.
Začalo to minulý týden, kdy mojí kamarádce náhle přišlo několik nenávistných poznámek do Asku - samozřejmě skrytých za rouškou anonymity. Že prý je tlustá. Že jestli chce cosplayovat, měla by zhubnout aspoň o 50 kilo (chceš jí zabít, ty idiote?). A že je hloupá, naivní, ufňukaná a nikdo jí nemá rád. Asi dva dny jsem soptila tak, že jsem ani nebyla schopná napsat článek, protože by z něj nakonec vylezla akorát snůška vzteklých a nenávistných výkřiků. Nechala jsem to týden uležet a dobře jsem udělala.
Další víkend, čili ten co právě teď končí, se mi podařilo z neviného komentáře uvařit prudkou hádku s následným několikahodinovým trucováním v pokoji. A to všechno kvůli neoholeným nohám. Nejsem žádný radikál, spíš mě jen trápí lenost nejvyššího stupně, ale tak jako tak, chlupy na hnátách si zkrátka ošmikám jen když chci, a to není moc často. A jsem spokojená. Nepovažuju do hladka ošmirglovaná lýtka za znak slušnosti, bohužel mamča se mnou tenhle názor nesdílí a na mojí ironickou poznámku: "Tak si na prostest proti společnosti neholím nohy." reagovala jak býk na červenou barvu (možná to bude tím, že je ve znamení býka?). Ohradila jsem se, že když jí bylo jako mně, neholil se nikdo, jenže to akorát přililo olej do ohně.
"Takhle to brát nemůžeš! Od tý doby přece pokročila společnost i hygiena!"
A dál se se mnou na toto téma odmítla bavit.
Společnost pokročila - jenže kam? Změnila se móda i nároky na takzvanou bezchybnou krásu. Chce se po nás dokonale hladká kůže, perfektní křivky, bezchybná pleť, lesklé vlasy a bílé zuby. Bohužel, chlupy rostou, tuky se ukládají, pupínky vyskakují jak houby po dešti, vlasy se lesknou tak akorát mastnotou a zuby jsou, věřte nebo ne, od přírody nažloutlé. Společnost jde proti přirozenosti. Vše, co je normální a běžné se zakazuje a musí se nahradit pilulkami na hubnutí, drahými krémy a žiletkami. A je to stále horší a horší. Skvělím důkazem je toto dílo jedné italské umělkyně, která předělala známé historické akty tak, aby odpovídali dnešnímu stereotypu krásy.
Nevím, kdo tohle šílenství započal ani kdo ho skončí a děsí mě, jak miliony lidí všech pohlaví i věkových kategorií zobou těmhle samořečeným bohům půvabu z rukou. Protože i kdyby jsme se měli zakopat dva kilometry pod zem, objevit tajemnou podzemní rasu a pak zatančit s krtkama balet, dokonalé panenky a panáčkové z nás nikdy nebudou.
A že někdo tvrdí, že chlupatá stehna jsou znakem nedostatečné hygieny? Kašlete na ně, jen se vás snaží donutit nenávidět sebe samé. Copak se na chlupy chytá víc špíny? Smrdí snad neoholené nohy víc než ty hlaďounké? Ne. To jen kdysi kdosi cosi řekl a všichni se teď můžou přetrhnout za honbou po tom nejdokonalejším, nejkrásnějším a nejbezchybnějším těle ze všech.
Jenže krása má mnoho podob. Jeden rád dlouhé vlasy, zaoblené tvary a oči jak čokoládu, jinou zas zajímají dlouhé nohy a plochá hruď, zatímco třetí by se spokojil s jakýmkoliv zevnějškem, hlavně když bude umět vařit.
Já si do svého vzhledu kecat nenechám a ostatním radím to samé. Aspoň ušetříte hodiny času prosezenými nad zrcadlem s žehličkou na vlasy v ruce a s ubrečenýma očima.
A taky vaší peněžku.