Říjen 2014

včera v noci jsem provedla hroznou věc...

16. října 2014 v 22:28 Zápisník
...a dnes ji provedu zase.

Posledních několik týdnů, ne-li měsíců, mám pocit, že to nezvládnu.
Už o prázdninách se můj stav zhoršoval a teď jsem se dostala do fáze, kdy už nežiju, ale pouze přežívám ze dne na den. Několikrát jsem se pokusila vysadit prášky, jenže pokaždé to fungovalo asi jako pěst do obličeje. Doktoři mi doporučili vrátit se na původní dávku, ale já mám pocit, že bych potřebovala aspoň dvojnásobek, protože momentální množství na mě působí míň jak lentilky.
Moje nálady jsou jako horská dráha. Chvilku nahoře, chvilku dole, čas od času vykolejím. Navíc jsem si kompletně rozhodila pečlivě udržovaný režim a zničila svůj pěstěný biorytmus. Pořád jsem unavená, přestože neustále spím. Spím ráno než začne škola, dopoledne ve škole, odpoledne když se vrátím domů, večer, když usnu nad školním sešitem a pak v noci několik hodin čučím do stropu. Vlastně spím pořád kromě doby, kdybych spát měla. To je trošku problém, vzhledem k aktivitám, kterých se mi letos nahromadilo poždehnaně a kompletně mi zaplňují rozvrh.
Jenže já nemám chuť nic dělat. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy kreslila nebo psala. Veškerý elán, který mě naplňoval na začátku školního roku je tatam a přípravy na maturitu upadly do zapomnění. Mám možnost, mám nápady, mám všechny pomůcky, ale prostě nemám chuť. Nemám chuť vůbec na nic, chci si akorát lehnout a v klidu zdejchnout na svý posteli.
A nejhorší ze všeho je pocit, že mě všichni opustili. Nemluvím teď o své rodině, kterou do tohohle nerada zatuhuju, jelikož to obvykle končívá hádkou a panickým záchvatem, ale o lidech, kteří mi tolikrát tvrdili, že mě nikdy neopustí. O lidech, u kterých jsem si myslela, že jsem pro ně nenahraditelná. Jenže už to bude pár týdnů a všechny životy kromě mého vesele pokračují dál v zaběhnutém pořádku. Nikdo se neshání, nikdo nemá zájem. Neobviňuju je, to v žádném případě, všechny je hrozně miluju. Je to spíš pro mě tvrdá rána reality, že můžu být jaká chci, ale nikdy nebudu nepostradatelná. Nikdy pro nikoho nebudu natolik důležitá, aby beze mě nemohl žít. Mohla bych zmizet a svět by šel dál. Věděla jsem to, samozřejmě, jen jsem si nejspíš snažila namluvit něco jiného.
Už jsem udělala hrozně špatných věcí, ale tahle je asi nejhorší ze všech. Jenže já nevidím jiné východisko a snažím se s tím bojovat, opravdu se snažím. Jenže i ten nejlepší voják musí jednou padnout vyčerpáním.
Doufám, že mi to jednou svět odpustí a především to já odpustím sobě.

Školní anekdoty #1

16. října 2014 v 11:01 Zápisník
"Přelož do němčiny: Kdyby Rita méně jedla, byla by štíhlejší a mohla by nosit krátké sukně." - protože už i učebnice němčiny chtějí vychovat z dnešní generace mladých dívek anorektičky.

Jak jsem šla poprvé k volbám

12. října 2014 v 22:05 | hádej |  Zápisník
Tak jsem tady zase. Po tříměsíčním hiatusu, přesně jak jsem to očekávala, se znovu hlásím s čerstvými zprávami z mého neobyčejně obyčejného života.
Ačkoliv hrubě porušuji pravidlo nesdělovat svůj věk veřejně na internetu, myslím, že už z nadpisu je všem jasné, že jsem čerstvá osmnáctka. Kromě dalších "vzrušujících" dospěláckých povinností mně poprvé přišla velká šedivá obálka s malým béžovým papírkem uvnitř - stejně jako mým rodičům (vážně, kdo vymyslel tohle plýtvání papírem?).
Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o komunální volby, nebyla má účast až tak důležitá. Jelikož se ale v seznamu jmen pod jednou stranou skrývala ve spodních řádcích i má maminka, nebyla jiná možnost, než se hrdě chopit pera a udělat do správného políčka modrý křížek. Odolala jsem pokušení zahrát si sama se sebou piškvorky a roztřeseně jsem se poplácala po zádech za úspěšně zvládnutý první krok. Jenže teď měla přijít ta horší část. Navlékla jsem se do šik košile, upnuté sukně a černých punčocháčů, jak hotová kancelářská služka, a vstoupila jsem sebevědomě do obýváku, kde už čekali zmatení rodiče v riflích a šusťákových bundách. Po několika myšlenkových "palmface" jsme byli připraveni vyrazit a já se s nepříjemným pocitech, že zase něco poseru, vydala do domova důchodců.
Ano, naše volby se konají v domově důchodců. Prý aby to stařečci a steřeččice neměli daleko. Nesmějte se a zpátky k tématu.
Jednou z nevýhod GAD (tedy ne, že by GAD mělo nějaké výhody) je to, že nezvládáte ani ty nejjednodušší sociální interakce. Chcete si koupit něco k jídlu? Smůla. Ta prodavačka vypadá nebezpečně a navíc se na vás všichni dívají. Potřebujete se telefonicky objednat k holiči? Ani náhodou. Po půlhodinovém zírání na telefon a přemáhání pocitu na zvracení to vzdáte a jdete najít nůžky. Nevíte, v kolik jede autobus a infostánek stojí hned vedle vás? Zapomeňte. Radši byste si uřízli nohu, než se jít zeptat.
Takže když jsem vstoupila do volební místnosti a spatřila řadu asi patnácti lidí sedících u stolu a zírajících na nově příchozí - tedy i na mě, myslela jsem, že na místě omdlím. Žaludek se mi obrátil naruby, polilo mě horko a slepě jsem vykročila za mamkou, mým momentálním majákem.
"Vaši občanku, prosím," vybalila na mě slečna, které nemohlo být víc jak dvacet, což celou situaci ještě zhoršovalo. Nervózně jsem zašátrala v peněžence a jako ve snu vytáhla první věc, co mi přišla pod ruku. A to byla má největší chyba.
"To není občanka," pobaveně prohlásila moje trýznitelka a já si uvědomila, že v oparu úzkosti jsem místo občanského průkazu vytáhla kartičku na obědy. Přestože to všichni vzali s humorem, mě bylo v tu chvíli do pláče. Rychle jsem popadla obálku (což mi ještě museli připomenout, jinak bych odešla bez ní), hodila jí do urny a se slzami na krajíčku jsem utekla ze dveří.
Ještě dlouho mě doma uklidňovali, že to nic není, že to se může stát každému a takové ty řeči, které by na každého GAD-free člověka nakonec zabrali, jenže já věděla, že tohle škobrtnutí se se mnou potáhne ještě hodně dlouho. Už jsou to dva dny a já stále tluču hlavou o klávesnici, když si na to vzpomenu.

A prý že politika není sranda.