Jak jsem šla poprvé k volbám

12. října 2014 v 22:05 | hádej |  Zápisník
Tak jsem tady zase. Po tříměsíčním hiatusu, přesně jak jsem to očekávala, se znovu hlásím s čerstvými zprávami z mého neobyčejně obyčejného života.
Ačkoliv hrubě porušuji pravidlo nesdělovat svůj věk veřejně na internetu, myslím, že už z nadpisu je všem jasné, že jsem čerstvá osmnáctka. Kromě dalších "vzrušujících" dospěláckých povinností mně poprvé přišla velká šedivá obálka s malým béžovým papírkem uvnitř - stejně jako mým rodičům (vážně, kdo vymyslel tohle plýtvání papírem?).
Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o komunální volby, nebyla má účast až tak důležitá. Jelikož se ale v seznamu jmen pod jednou stranou skrývala ve spodních řádcích i má maminka, nebyla jiná možnost, než se hrdě chopit pera a udělat do správného políčka modrý křížek. Odolala jsem pokušení zahrát si sama se sebou piškvorky a roztřeseně jsem se poplácala po zádech za úspěšně zvládnutý první krok. Jenže teď měla přijít ta horší část. Navlékla jsem se do šik košile, upnuté sukně a černých punčocháčů, jak hotová kancelářská služka, a vstoupila jsem sebevědomě do obýváku, kde už čekali zmatení rodiče v riflích a šusťákových bundách. Po několika myšlenkových "palmface" jsme byli připraveni vyrazit a já se s nepříjemným pocitech, že zase něco poseru, vydala do domova důchodců.
Ano, naše volby se konají v domově důchodců. Prý aby to stařečci a steřeččice neměli daleko. Nesmějte se a zpátky k tématu.
Jednou z nevýhod GAD (tedy ne, že by GAD mělo nějaké výhody) je to, že nezvládáte ani ty nejjednodušší sociální interakce. Chcete si koupit něco k jídlu? Smůla. Ta prodavačka vypadá nebezpečně a navíc se na vás všichni dívají. Potřebujete se telefonicky objednat k holiči? Ani náhodou. Po půlhodinovém zírání na telefon a přemáhání pocitu na zvracení to vzdáte a jdete najít nůžky. Nevíte, v kolik jede autobus a infostánek stojí hned vedle vás? Zapomeňte. Radši byste si uřízli nohu, než se jít zeptat.
Takže když jsem vstoupila do volební místnosti a spatřila řadu asi patnácti lidí sedících u stolu a zírajících na nově příchozí - tedy i na mě, myslela jsem, že na místě omdlím. Žaludek se mi obrátil naruby, polilo mě horko a slepě jsem vykročila za mamkou, mým momentálním majákem.
"Vaši občanku, prosím," vybalila na mě slečna, které nemohlo být víc jak dvacet, což celou situaci ještě zhoršovalo. Nervózně jsem zašátrala v peněžence a jako ve snu vytáhla první věc, co mi přišla pod ruku. A to byla má největší chyba.
"To není občanka," pobaveně prohlásila moje trýznitelka a já si uvědomila, že v oparu úzkosti jsem místo občanského průkazu vytáhla kartičku na obědy. Přestože to všichni vzali s humorem, mě bylo v tu chvíli do pláče. Rychle jsem popadla obálku (což mi ještě museli připomenout, jinak bych odešla bez ní), hodila jí do urny a se slzami na krajíčku jsem utekla ze dveří.
Ještě dlouho mě doma uklidňovali, že to nic není, že to se může stát každému a takové ty řeči, které by na každého GAD-free člověka nakonec zabrali, jenže já věděla, že tohle škobrtnutí se se mnou potáhne ještě hodně dlouho. Už jsou to dva dny a já stále tluču hlavou o klávesnici, když si na to vzpomenu.

A prý že politika není sranda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama