včera v noci jsem provedla hroznou věc...

16. října 2014 v 22:28 |  Zápisník
...a dnes ji provedu zase.

Posledních několik týdnů, ne-li měsíců, mám pocit, že to nezvládnu.
Už o prázdninách se můj stav zhoršoval a teď jsem se dostala do fáze, kdy už nežiju, ale pouze přežívám ze dne na den. Několikrát jsem se pokusila vysadit prášky, jenže pokaždé to fungovalo asi jako pěst do obličeje. Doktoři mi doporučili vrátit se na původní dávku, ale já mám pocit, že bych potřebovala aspoň dvojnásobek, protože momentální množství na mě působí míň jak lentilky.
Moje nálady jsou jako horská dráha. Chvilku nahoře, chvilku dole, čas od času vykolejím. Navíc jsem si kompletně rozhodila pečlivě udržovaný režim a zničila svůj pěstěný biorytmus. Pořád jsem unavená, přestože neustále spím. Spím ráno než začne škola, dopoledne ve škole, odpoledne když se vrátím domů, večer, když usnu nad školním sešitem a pak v noci několik hodin čučím do stropu. Vlastně spím pořád kromě doby, kdybych spát měla. To je trošku problém, vzhledem k aktivitám, kterých se mi letos nahromadilo poždehnaně a kompletně mi zaplňují rozvrh.
Jenže já nemám chuť nic dělat. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy kreslila nebo psala. Veškerý elán, který mě naplňoval na začátku školního roku je tatam a přípravy na maturitu upadly do zapomnění. Mám možnost, mám nápady, mám všechny pomůcky, ale prostě nemám chuť. Nemám chuť vůbec na nic, chci si akorát lehnout a v klidu zdejchnout na svý posteli.
A nejhorší ze všeho je pocit, že mě všichni opustili. Nemluvím teď o své rodině, kterou do tohohle nerada zatuhuju, jelikož to obvykle končívá hádkou a panickým záchvatem, ale o lidech, kteří mi tolikrát tvrdili, že mě nikdy neopustí. O lidech, u kterých jsem si myslela, že jsem pro ně nenahraditelná. Jenže už to bude pár týdnů a všechny životy kromě mého vesele pokračují dál v zaběhnutém pořádku. Nikdo se neshání, nikdo nemá zájem. Neobviňuju je, to v žádném případě, všechny je hrozně miluju. Je to spíš pro mě tvrdá rána reality, že můžu být jaká chci, ale nikdy nebudu nepostradatelná. Nikdy pro nikoho nebudu natolik důležitá, aby beze mě nemohl žít. Mohla bych zmizet a svět by šel dál. Věděla jsem to, samozřejmě, jen jsem si nejspíš snažila namluvit něco jiného.
Už jsem udělala hrozně špatných věcí, ale tahle je asi nejhorší ze všech. Jenže já nevidím jiné východisko a snažím se s tím bojovat, opravdu se snažím. Jenže i ten nejlepší voják musí jednou padnout vyčerpáním.
Doufám, že mi to jednou svět odpustí a především to já odpustím sobě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lalo lalo | 3. listopadu 2014 v 12:59 | Reagovat

"Hlavu vzhuru bude lip" to jsi slysela asi 150x nejmin. Ber to tak, ze svet nepotrebuje nikoho. Na vsechny se casem zapomene, at uz se stane cokoliv. Zij pritomnosti a raduj se ze zivota :) Kazdej mame dny, kdy to stoji za houby, ale pak jsou ty, ktery by jsi nikdy za nic nevymenila....

2 lalo lalo | 13. listopadu 2014 v 10:48 | Reagovat

je moznost se s tebou nekde nejak spojit? i treba email, vytvoreny jen na tuhle komunikaci? :) diky

3 Sakura Sakura | 4. února 2015 v 20:39 | Reagovat

Ahoj...omlouvám se, že píšu po tak hrozně dlouhý době. Hádám, že si to už ani nepřečteš, ale ráda bych ti poděkovala za zájem a pomoc. Poslední půlrok byl opravdu náročný, ale z nejhoršího jsem venku. Blog byl moje poslední starost, takže jsem ani nepostovala ani nekontrolovala komentáře. Každopádně jsem moc vděčná, že jsi si dal/a tu snahu a napsala si sem.
Díky - autorka blogu

4 lalo lalo | 13. března 2015 v 8:54 | Reagovat

a proc bych to neprecetl? psal jsem ti, ze to tady budu sledovat, ze me to bavi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama